Jsem táta!

Asi se dost facebookových přátel divilo, když jsem uveřejnil naše první kompletní rodinné selfie s Bětuškou. Záměrně píšu facebookových přátel, protože lidi, se kterýma se vídáme, to věděli. Před fyzickými kamarády těhotenské břicho fakt neutajíte! :) Jde o to, že to ze začátku nemělo zrovna hladký průběh. Míša byla dokonce pár měsíců v nejvíc rizikové skupině. A hlavně to nekonečné čekání na výsledky testů, jestli budeme mít zdravé dítě a jestli to má vůbec cenu. Zase na druhou stranu jsme měli asi na 4x potvrzeno, že to bude holka. :) Ale konečně je Bětka venku, žlutá a zdravá! Ale nepředbíhejme…

Letos jsem byl speaker na konferenci WebExpo, kde jsem měl společně s kolegyní Alenkou přednášku o našem projektu. Přednášku jsme měli v neděli 20. 9. po obědě. WebExpo začínalo už v pátek Warmup párty, kde jsem si dal jenom skleničku vína, šel brzo domů a celou dobu nervózně koukal na telefon. V pátek byl totiž oficiální termín porodu.

V sobotu jsem byl celý den na konferenci. Takže mimo takové té klasiky čtení Twitteru, jsem pořád hlídal, abych nezmeškal nějaký hovor nebo SMS, že mám ihned jet domů a do porodnice. :) I v sobotu byla nějaká párty, ale já jsem měl jiný program. Měli jsme totiž 1. výročí svatby. Tak jsem rychle došel pro kytku a vyrazili jsme na večeři. Od Míši jsem dostal bavlněné trenky, protože první výročí je bavlněné. Další budou asi o dost nepohodlnější. :) Večeře dobrá, ale Míšu nějak bolí břicho. Asi něco špatného snědla a necítí se zrovna fajn. Už při odpoledních nákupech to nějak začlo. Jdeme spát se slovy: “Radši u toho počítače dlouho neseď, kdybychom museli jet někdy v noci…” Takhle rychle jsem ten počítač ještě nevypínal. :)

V neděli ráno se líně probouzím, program na konferenci začíná až v 10:00, pohodička. Míša má ale lehce ustaraný výraz a říká: “Kdyžtak se v klidu nasnídej a pojedeme do porodnice”. Snídám sakra rychle s hodně ustaraným výrazem a vyrážíme směr Bulovka. Máme to 10 minut autem, takže to snad stihneme. Nikdy jsem si nevšiml, kolik je v tom kopci dolů z Proseka děr. Míšu dost bolí břicho (kontrakce cca po 5 minutách), tak jdeme rovnou na příjem. Čekám v čekárně, ale po chvíli se vrací, krčí rameny a jedeme zpátky domů. Prý poslíčci a máme se vrátit, až bude ta bolest fakt nesnesitelná.

Doma jsem si párkrát přečetl prezentaci a začal Alenku připravovat na to, že to musí dát sama. Nemá radost. :) Míša mezitím zkouší najít polohu, ve které by se ta bolest dala ještě vydržet. Hrozně hlasitě dýchá a málem omdlévá bolestí (kontrakce co 3 minuty). Navrhuji, že bychom mohli jet zpátky. Ale prej je to ještě dobrý a máme přijet, až bude nejhůř. Moje nervozita stoupá, fakt nechápu, jak by to mohlo být ještě horší. Asi po další nekonečné půlhodině to Míša uznala. Konečně vyrážíme zpátky do porodnice. Díry v silnici teď vnímala Míša ještě o moc víc. Utěšoval jsem se, že tam za chvilinku budeme. Ale na velké křižovatce přímo před Bulovkou byla bouračka, hořelo auto a zasahovaly asi 4 hasičské vozy, které úplně zablokovaly cestu. “Davídkovou nahoru na Ládví a rychle přes Kobylisy”, řekl jsem si. A vzápětí se nechápal, proč jsem odbočil blbě a objížděl to minimálně o 5 minut delší trasou přes Střížkov. Z cesty, která měla trvat 10 minut bylo najednou dlouhých 25. Ať žijí semafory! Zaparkoval jsem na parkovišti asi 50 m od vchodu porodnice a tuto vzdálenost jsme šli asi se třemi přestávkami (kontrakce sakra často!). Hned za dveřmi se Míša chytla první židle a zhluboka v překlonu rozdýchavala další velkou kontrakci. Kolemjdoucí chlap se starostlivě ptá, jestli nemá zavolat nějakou pomoc. Míša ho posílá pryč, protože to je přece ještě dobrý! Konečně si ji převzali doktoři já se trochu uklidnil. Otevřel si knížku na Kindlu a ponořil se do četby. To bude na dlouho. Rozhlédl jsem se po čekárně a nikde neviděl automat na kafe. Uff.

Ani kapitolu jsem nedočetl a přišla pro mne taková starší ženská od rány - porodní asistentka, že si mám rychle oblíknout plášť a návleky a jít za ní. Míša už čekala na sále a okolo ní zatím relativně líně pobíhal personál. Což se asi za minutu změnilo. Míša dodržovala přesně pokyny o dýchání a do tlačení dávala fakt všechnu sílu, takže asi po třech velkých a pár malých zatlačeních byla venku hlavička. Ramena asi 2 malá zatlačení a pak šplouchanec a ve 12:46 CET vyletělo takové podezřele fialové dítě a vůbec se nehýbalo několik vteřin. Dost vyděšeně jsem na to koukal a doktoři jako by četli moje myšlenky: “Jé, to je ale krásná holčička!” Ok, říkám si: “Buď mají sakra zlý druh humoru nebo je to v pořádku.” Ale pak se Bětka rozeřvala a jak brečela na plné kolo, tak postupně růžověla. A mě vyhrkly do očí slzy dojetí. Byla nádherná, taková roztomilá a hlavně naše Bětuška!

Šel jsem s porodní asistentkou do vedlejší místnosti, aby ji tam utřela, zvážila, změřila a hlavně zabalila do zavinovačky. Ono těch 48 cm a 2,85 kg je takový malinký drobeček. Naštěstí se toho nebojím, protože mám trochu natrénováno od neteřinek. :) A pak jsme byli na sále ještě asi 2 hodiny. Povídali si, dělali první fotky, volali rodinám, psali kamarádům a byli šťastní. Pořád jsem měl skleněné oči z dojetí. Byl jsem hrozně rád, že to takhle dobře dopadlo po tom všem. Že ten porod byl takhle rychlý a bezproblémový. Míša mne ale důrazně opravila, že porod nebyl rychlý, že se to počítá od první kontrakce, takže trval asi 16 hodin. Já namítám, že u toho courala po nákupech a ještě v noci 2,5 hodiny spala, tak by se to mělo odečíst! A protože tohle je můj blog, tak oficiálně byl porod rychlej. :D

Když Míšu odvezli na pokoj, tak jsem měl ještě hodně práce. Musel jsem napsat všem kamarádům a pozvat je na velké zapíjení (a bylo fakt velké!), aby byla Bětuška zdravá. Sice mě málem uchlastali k smrti a měl jsem kocovinu několik dní, ale jsem moc rád, že jsem to mohl oslavit v tak velkém počtu zákeřných kamarádů. :D

Už je to 14 dní a ještě pořád si s úsměvem pro sebe říkám: “Jsem táta!” :)

PS: Pozorný čtenář si všimne, že na WebExpu jsem nakonec nepřednášel. Hlavně, že jsem se na to Míši půl roku dopředu ptal, jestli můžu! :)