Naše nová rodina 2+2 a z toho dva k smrti unavení

Kdo to ještě nevíte, tak od 4. prosince jsme konečně rodina, jakou jsem si vždycky přál. Pěkně dvě holky a dva kluci. Narodil se nám Kryštof, takovej malej prďola, ještě menší než byla Bětka. Však taky bydlíme v bytě a velký děti bychom neměli kam dávat, že jo. A proč jsme tak unavený? To bude chtít vzít trochu od začátku.

Ten rok 2018 byl pro mne opravdu hodně náročný. Na jaře jsme si s Míšou řekli, že pojedeme na dovolenou až na podzim a na podzim jsme nikam nejeli, protože by Míšu už do žádného letadla nevzali. 😃 A tak se stalo, že jsem celý rok neměl dovolenou. Do toho ještě po nocích pracuju na firmě, kterou jsme s kamarády založili. Plán byl jednoduchý: Vezmu si celý prosinec dovolenou, týden budu hodně spát a pak si dáme porod (bude to císař, tak si přece můžem vybrat termín! 😃) někdy v půlce prosince.

A pak to začlo. Míša se vrátila z kontroly na ultrazvuku, a že jako Kryštof váží hodně málo, že má vážit více jak o půl kila víc a že musí ven co nejdřív, jakmile bude na sálech volno. Ona vůbec ta metoda měření ultrazvukem je hrozně chytrá. Z různých úhlů změří části mimina v břiše a nějakýma emperickýma vzorečkama vypočítají, kolik vlastně váží. Skvělý! S jednou drobnou vadou: Ta metoda je přesná asi +- půl kila, což je v našem případě pětina váhy dítěte. 😃

Ok, porod na začátku prosince. Spánek je pro sraby, jedeme dál…

Rozhodli jsme se pro porod na Mělníku, protože jsme věděli, že bude císařem, a protože Mělnická porodnice i u něj umožňuje, aby byl táta při tom. Porodnice mimo město přidala trochu těch přejezdů, navíc jsem Bětku musel odvést k rodičům, aby se o ní na ten den postarali. Větší mlhou jsem snad ještě nejel. 😃

Druhý den ráno na Mělníce všichni neuvěřitelně milí. Ale ani to nepomohlo, abych nebyl šíleně nervózní. Dostal jsem jednorázový papírový oblečení, obul si nějaký místní doktorský crocsy a šel za Míšou. Ležela tam napíchnutá na kapačce, klepala se zimou a pořád se jí chodili ptát, jestli jako dobrý. Moje nerzovita stoupala. Prej jsem se neměl bát, že na sále bude plenta a nic neuvidím. Jako plentička tam byla. Asi 30 cm, které slouží hlavně k tomu, aby tam rodička neviděla a nemohla do toho doktorům kecat. Rozhodně nic, přes co bych neviděl, když jsem seděl na židli vedle. Přišel jsem na sál a zeptal se, kde mám být, že fakt nevím, co mám dělat, ať mi poradí. Doktoři si natahovali gumové rukavice a odpověděli, že je to v pohodě, že oni taky neví, co dělat. Hahahaha, doktorskej humor. 😃 Následovaly šílené zvuky za plentičkou, jako když si domů přinesete maso ze sámošky a házíte ho po kuchyni. Snažil jsem se na Míšu něco mluvit, ale nemyslím, že mě vnímala. A pak náhle řekla sestra: “Tatínku, tak tady ho máte!“. Měl jsem se dost na pozoru, abych při prvním pohledu na Kryštofa omylem nekoukl za plentičku a neomdlel, ale asi to pochopili a podali ho blíž. Vážil úplně normálně, jenom byl zmuchlanej a oslizlej. Ale náš! Pak jsem odešel se sestrami vedle, kde ho trochu otřely, zvážily a podepsal jsem si ho takovou tou fialovou vodou, co nejde umýt. Asi 40 minut jsem tam s ním čekal v náručí, byl na měkko, koukal na něj a přemýšlel, jestli je horší být táta dcery, táta syna nebo obou najednou. Míšu mezitím šili. Pak jsme si spolu ještě hodinku povídali na JIPce a jel jsem domů. Teda, ještě než jsem odjel, jsem seděl tak 20 minut v autě a snažil se uklidnit. Byl to fakt hodně intenzivní zážitek.

Pak jsem se pár dní o Bětku doma staral, jezdili jsme za Míšou a Kryštofem do porodnice na návštěvy a snažil jsem se ji trochu uklidňovat. Bylo to poprvé, co jsme jsme ji dali hlídat a ještě to bylo poprvé, kdy byla dlouho bez mámy.

Po propuštění z porodnice měla Míša několik dní šílený migrény a nemohla se hýbat, takže jsem se všechno snažil zastat já. A měl z toho po zásluze trochu depky, protože i tak jsem to vůbec nezvládal. Hlavně Bětka z toho odloučení dostala trochu separační úzkost a pořád chtěla jenom mámu.

Po dalším týdnu se mohla Míša po císaři už trochu hýbat, tak si mohla s Bětkou trochu hrát a začalo to být maličko lepší. Asi na den, pak jí začalo být zase špatně. Vygradovalo to den před Štědrým dnem, kdy si Míša dala paralen na sražení horečky a vyrazila na pohotovost. Měla nějaký zánět z kojení, takže dostala injekce a antibiotika. A od té doby snad dobrý.

Teda dobrý. Ještě před porodem měla Bětka takové to období vzdoru, kdy jako zkouší, kde jsou ty hranice než se rodiče nechají dobrovolně zavřít do Bohnic. A příchodem brášky se to rozhodně nezlepšilo. Je to pro ní hodně těžký, já to chápu, ale skoro bych čekal, že tříletý dítě bude mít trochu empatii. Ale Bětka nás chce zabít! 😃

Teda jako nějakou empatii má. Víc si hraje s panenkama (např. hra: “Táto, ty budeš jako táta a tady máš panenku a pojedeš za mnou do nemocnice a já budu mít jako miminko a pak pojedeme zpátky.” 😂), pořád chodí dávat Kryštofovi pusinku a hladí ho, ale rodičům nakládá solidně. Vůbec nechápe, že cílem nás všech doma je to, aby Kryštof spal a mohli jsme dělat jiné věci. Ideálně spát taky, ale to už bychom chtěli moc. 😃

A jak jsme na tom teď? Zombie nejvíc. 🧟 Bětka se v noci budí a chce jít spát k nám, Kryštof se hodně brzo ráno budí a tlačí na prázdno a u toho heká jako vzpěrači při mistrovství a vydrží mu to tak do osmé ráno. Jenže to už je venku světlo. A jakmile je venku světlo, tak vstává Bětka a spát nemůžeme, protože je přece ráno a musíme si jít s ní hrát. 😃 A protože se pořád trochu bojí, aby Míša někam neutekla (a že k tomu má dost blízko!), tak chce ke všemu mámu, a to mě hrozně štve, protože nemůžu pomáhat víc.

Na závěr 3 postřehy, které zatím jako novopečený double táta mám:

1. Dvě nejsou dvakrát tolik práce, je to víc. Prej ale zase 3 děti jsou stejně práce jako 2 děti. Jen nějak nemáme náladu to ověřovat. 😃
2. Je to tak nějak na klid. I když Kryštof řve jako lev, tak jsme v klidu. Už máme tu zkušenost, takže se zase tolik neděje. Ani koupelnu nevyhřejváme předem, aby byl v ultrateple, když ho dokoupeme. To nějak dá, že jo. Zkrátka takovej pragmatičtější přístup. Ono to vlastně ani jinak nejde.
3. V žádném případě doma nesmí dojít kafe! Kafe je jediný opravdový přítel, který vás v těchto těžkých chvílích podrží a musíte si na něj najít za každou cenu čas. Možná právě to vás totiž dělí od skoku z okna. 😃

A jak asi budou slavit zombie Silvestra? 🤔 Probudí Bětku, aby se koukla na ohňostroj, na který se už 14 dnů těší, a pak se jí budou snažit přes ten rambajs hodinu uspat. Jdu hledat pohádky, které jsme ještě nečetli. 😃