První rok tátou...

To není tak špatný nápad místo narozenin dětí slavit to, jak dlouho jsem tátou! Beztak bych si koupil nějakou technologickou hračku, takže v tom zase takový rozdíl nebude… :) Tak Bětka má jeden rok. Už je to velká slečna. Každou chvíli čekáme, že udělá pápá (mávání jí jde) a opřená o zeď odejde do světa (chození zatím moc ne) a nám zbude v srdci a bytě prázdno… Letí to fakt hrozně moc, protože děti stárnou o moc rychleji než rodiče.

Už v předchozím článku jsem psal, že na začátku s miminama nic není. Jsou jako taková kytka, musíte je krmit (zalévat), přebalovat (to ani kytky nedělají) a snažit se ignorovat jejich řev (kytky vs děti - 2:0). Ale když jsem jednou přišel z práce a pozdravil Bětušku, která ležela na zemi a hrála si, a ona se rozzářila a začala tleskat, tak jsem pochopil, že se už netěším jenom já na ni, ale i ona na mne (kytky tohle prostě neumí).

Skoro od začátku Bětku téměř každý den koupu. Je to takový náš rituál, kdy spolu totálně vytopíme koupelnu, protože ji baví kopat nožičkama co nejvíc, aby to dělalo co největší nepořádek. Prý to má po mně, ale já přitom nohama vůbec nekopu! Pak pěkně usušit, nakrémovat a oblíknout. Překvapilo mě, že je to oblékání čím dál lepší. Zatímco po narození je to jak oblékání panenek (jenom hádám, panenky jsem vždycky jenom svlékal), tak teď už je to těžká pohoda. Stačí jenom nasměrovat ručičku do rukávu a říct: “natáhnout ručičku” a je to. A když už je řeč o oblékání, musím se pochlubit! Trvalo mi jenom 11 měsíců, než jsem pochopil, jak se ty overálky zapínají, aby mi uprostřed vždycky nezbyla nějaká patentka navíc. Trik je v tom, že se musí napřed zapínat pravá noha (z vašeho pohledu levá) a pak to vyjde! Dělat to na střídačku je špatný nápad. :D

Taky už máme za sebou období Bětčiny separační úzkosti. Taková ta doba, kdy se dítě nechce od mámy hnout ani na krok a brečí, i když jenom na chvilku zmizí z dohledu. Míša moc často s kamarádkami ven nechodí (v porovnání se mnou :D), ale tenkrát se to nějak sešlo s tím, když si vlastně Bětka uvědomila, že ji potřebuje mít pořád u sebe. Zrovna jsem ji hlídal a ona se chudák nechtěla ani najíst a brečela několik hodin v kuse a nedala se vůbec utišit. Prostě: “nejsi máma, nejsi máma!”  :D

Je to stejně super, jak takový malý človíček roste. Když začala Bětka říkat slabiky, tak to měla jednoduchý: “Babababa” znamenalo, že má dobrou náladu a “mamamama” bylo něco, co se jí nelíbí… třeba hlad. Ale teď už umí ukázat a říct: “táta”. Což mne dělá tím nejpyšnějším tátou na světě. A taky umí říct: “tut”, což je citoslovce bafnutí, když se někde schová (tak aby na nás neviděla) a pak vykoukne. My uděláme: “Kuk” a Bětka: “Tut”. :D

Když už je řeč o citoslovcích, tak si ještě pamatuju, jak jsem si na základce říkal, co je to za divný slova. Moc jsem nechápal, proč je třeba bum zvuk bouchnutí bomby, ale v reálu to zní úplně jinak. Trochu odfláknutý ty citoslovce. Ale teď když přijdu domů, tak používám skoro pořád citoslovce. Bětka totiž umí plác, ale kdybych ji řekl: “pojďme si dát highfive”, tak vím přesně, jak by to dopadlo. :) Jenom čekám, kdy začnu citoslovce používat i v práci: “Program udělal bác!” :D

Na závěr musím uznat, že mě ten pocit bejt tátou hrozně baví a rozhodně doporučuju. Nebudem si nic nalhávat, ona tu největší dřinu odmaká ženská a ten chlap má to dítě na mazlení. Tulituli!